Víc a víc z vás mi píše maily. Ne vždy jsou pochvalné, někdy třeba naštvané a jindy zase velmi inspirující. Často jsou o lásce v jejích různých podobách a ty mě baví nejvíc. Díky za ně.
Je zajímavé, že v 21. století už není nějaký barometr na lásku, vztahy a tak vůbec. Bez mobilu, tabletu nebo počítače už nedáme ani ránu. Jenže na všechno holt technika nestačí.
Mít rád sám sebe
Josef není a nebyl žádný krasavec, ale měl kouzlo, které mu zaručilo pozornost žen v okolí. Alespoň tedy na sex, protože vztahy mu nikdy moc nešly. Dnes je mu čtyřicet a žije životem o deset let mladšího kluka. Bojí se závazků, vztah má, ale takový, aby se nemusel bát, že o ni přijde. Žádná velká citová investice, přesto, že po ní moc touží. Do dnešního dne si myslí na holku, se kterou chodil na vysokou. Miloval ji až tak, že ji sledoval a nedokázal být moc daleko od ní. Něco bylo, pak nebylo, chtěla ho, nechtěla, zranila… Prý se to táhlo několik let a jeho sebevědomí kleslo na bod nula a tam zůstalo. Celých dvacet let.
Možná tomu všemu přispěl i fakt, že mu umřela maminka, když byl malé dítě a tatínek se brzy oženil s "macechou". Nebyl týraný, ale pocit lásky chyběl a chybí. A takových Josefů je hodně, bohužel on nechápe, že se vlastně nemá rád, byl překvapen, když se to dozvěděl ode mne. Byl překvapen a kupodivu mě neposlal do háje, přemýšlel a bylo vidět, že ví, že na tom celém něco bude. Prý to zváží a někam zajde, k terapeutovi asi. A když bude mít štěstí, ještě se to naučí, mít se rád. Jste jako Josef? Dělejte s tím něco, dokud je čas.
Štěstí si nezasloužím
Docela mě překvapilo, že si to hodně lidí vážně myslí. Monika je hezká, milá a na první dojem budí pocit klidného sebevědomí. Jenže "zhřešila", když jí bylo dvacet a pár, vdala se za svou velkou lásku ze střední, krásně jim to klapalo, měli se rádi, pořídíli si dvě krásné děti a tak nějak měli pocit, že je nic neohrozí.
Jenže pak Monika potkala Pavla, a i když si myslela, že její manžel je tou pravou osudovou láskou, Pavel je osudovější. Přitahuje je to k sobě jako magnet, vědí to, mluvili o tom a on po ní touží tak, že by se rozvedl a byl s ní. Ona po něm touží stejně, ale nedokáže udělat ten krok. Bojí se, co manžel a děti, a já ji naprosto chápu. Jen vídím, jak "chřadne". Už se nesměje jako dřív, je vážná, nešťastná a rozbrečí ji, když v rádiu zahrají nějaký cajdák.
S manželem se chtě nechtě stejně začínají odcizovat, ale lásku s Pavlem si nedovolí. Je to patová situace ve které je nutné zeptat se sám sebe, jak bude vypadat můj život za deset let, vyrovnám se s tím? V tomhle příběhu radu nemám, je mi líto dětí, manžela, Moniky i Pavla. Trpět budou všichni, ať už to dopadne jakkoli.
Manipulace ničí lásku, vztahy a nakonec i manipulátory
Kristián je z rodiny, kde se očekával úspěch, dobré známky, vysoká škola a zářná kariéra. Tatínek lékař, maminka právnička, oba super úspěšní. Chlapec jedináček, zahrnutý luxusem, který si ovšem musel zasloužit. Jiná známka než jednička se neuznávala, když byla dvojka, maminka s ním nemluvila.
Když se v pubertě poprvé vzbouřil, maminka onemocněla. Sice jsem u toho nebyla, ale tak nějak mám pocit, že to byla z její strany jedna velká manipulace, protože nemoc přišla vždycky, když přišel Kristiánuv vzdor. A následovalo tatínkovo: "Vidíš, co děláš, tvoje chování mámu zabíjí." Pěkné, že? Krásné by bylo, kdyby Kristián řekl, že na ně kašle a zařídil si život po svém. Nemyslím, si, že by maminka zůstala nemocná navždy, jenže on to nevydržel a šlapal vodu. Je z něj advokát, bohatý a vážený, nikdy "nešlápl vedle".
Také od maminky odkoukal manipulování s lidmi a hojně ho využívá v práci, u dětí a také u manželky. Ta ovšem vyrůstala v jiné, svobodomyslné, rodině a i když Kristiána miluje, před pár měsíci podala žádost o rozvod. "Víte, já už nemůžu. Nechci, aby ovládal naše děti, mě a celý náš život. Vždyť nic není černobílé a nic nemusí být pořád krásné, nejsme ve filmu. Chci žít jako normální lidi," řekla mi ta moudrá žena. A Kristián? Je zrovna nemocný, ale myslím, že mu to nepomůže.
Nastavte si zrcadlo, pomáhá to
Fráze o nastavování zrcadla zní možná trochu divně, ale je v ní mnoho pravdivého. Ono není jednoduché vidět se s odstupem, a taky to po nás nikdo nechce. Jen občas si sednout a trochu o sobě popřemýšlet, nebo se s někým poradit. Nejlépe s odborníkem, poslouží i dobrý kamarád, jen ten bohužel většinou není schopen zachovat si tu správnou dávku odstupu. Ať tak či tak, nalít si čistého vína, popřemýšlet, proč se zrovna v mém životě děje pořád ta stejná věc. Proč toužím po vážném vztahu a přitom provozuju jen nezávazný sex, proč se bojím dopřát si štěstí po kterém prahnu
2024 ©